Vampyros Apachos - dokončení

V úvodní části mého blábolení o upírských filmech (přesněji o těch, které mám rád) jsem napsal, že k upírům mám pozitivní vztah už od dob, kdy jsem jako kluk zhltnul Švandrlíkovy povídky a Tichou hrůzu. Ale když nad tím přemýšlím, tyhle noční potvory mě vlastně přitahovaly ještě dříve. Sotva jsem se naučil číst, a setkal se poprvé se slovy jako "horror" a "upíři", už jsem z matky tahal rozumy, co že si to mám pod takovými pojmy vlastně představit. (Ptát se na totéž mého otce, by nemělo valný smysl.) Musím přiznat, že těch několik informací, které jsem dostal, ve mě vzbudilo obrovský zájem. Vzrušení a strach - toť základní horrorové emoce. Představa maníka v černém plášti, škrábajícího se za noci po hradní zdi k osvětlenému oknu, za nímž se zrovna připravuje ke spánku sličná komtesa, prudce rozjitřily mou fantazii. Záblesky tesáků ve tmě, kříže, kůly a česnek, bytosti živící se lidskou krví - to bylo něco tak lákavě bizarního, že mě to prostě muselo zaujmout.

Když tohle po více než třiceti letech píšu, s uspokojením konstatuji, že téma vampire movies velice dobře koresponduje s názvem, jenž jsem dal svému blogu do vínku. Tedy alespoň s prvními dvěma slovy, přičemž chlastem v tomto případě vyjímečně není míněn alkohol.

Ve filmu OD SOUMRAKU DO ÚSVITU (1996) režiséra Roberta Rodrigueze a scénáristy Quentina Tarantina ovšem dojde i na můj milovaný rock. A to v množství rozhodně větším než malém. Výběr hudby byl přesně takový, jak se na mix thrilleru, horroru, komedie a road movie, odehrávající se převážně na americko-mexickém pomezí, sluší a patří. Southern rock a blues rock té nejvyšší kvality, k tomu trocha country a mexických odrhovaček - to jsou hlavní znaky výborného soundtracku k filmu. Když připočítám opravdu zábavný scénář, kvalitní výkony herců (Harvey Keitel, Juliet Lewis, George Clooney, Salma Hayek, Danny Trejo, Tom Savini či dokonce sám Tarantino), a navrch přičtu ještě comicsovou estetiku celé záležitosti, vyjde mi film, k jehož trojnásobnému shlédnutí v kině se budu vždy hrdě hlásit. Prostě KULT.

Moje nejoblíbenější scéna je ta, v níž Salma Hayek coby Santanica Pandemonium tančí na skladbu After Dark kapely Tito & Tarantula. Celá tahle pasáž je jeden vynikající rockový videoklip přesně podle mých představ.

Hláška z filmu:
"Kam jedeme?"
"Do Mexika."
"A co je tam?"
"Mexičani."

A ještě jedna, v originále:
"What, were they psychos, or...?"
"Did they look like psychos? Is that what they looked like? They were vampires. Psychos do not explode when sunlight hits them, I don't give a fuck how crazy they are."

Snímkem JOHN CARPENTER'S VAMPIRES řekl v roce 1998 k žánru vampire movies své i samotný mistr filmového horroru - tvůrce klasik jako Halloween, Věc nebo Prince Of Darkness. S filmem Rodrigueze a Tarantina mají Carpenterovi Upíři společnou jistou westernovou stylizaci. I když Carpenter natočil svůj první upírský kousek až v době, kdy byl již mírně za zenitem, na několika místech se mu podařilo navodit stylově bezchybnou atmosféru svých starších děl. Scény z lovů na upíry jsou brilantní a zachraňují slabší scénář. Herci (James Woods, krásná Sheryl "Laura Palmer" Lee, a další) jsou dobří, ale jejich postavy nejsou nejlépe napsané. Přes tyto zápory jde určitě o jeden z nejlepších filmů mistrova pozdního období. Pro fanoušky žánru milá povinnost.

Existují ovšem i ne zcela typické, netradiční upířiny, hodné zvýšené pozornosti. Zatím jsem zmínil jen Herzova občas vysmívaného Upíra z Feratu. Ovšem takový MARTIN George A. Romera (proslulého specialisty na zombies) je filmovými fajnšmekry brán už mnohem vážněji. Romerův zřejmě nejumělečtější snímek podniká za pomocí působivých obrazů a originální filmové řeči výlet do mysli jednoho divného mladíka. Je hlavní hrdina upír nebo šílenec? Na tuto otázku si musíte dát odpověď sami.

Podobným tématem, i když v poněkud grotesknějším podání, se zabývá také VAMPIRE'S KISS (1989). Na csfd jsem tento snímek Roberta Biermana překřtil na American Vampire Psycho:

Stojí to za to. Především díky brilantnímu výkonu Nicolase Cage:

Příjemnou a zároveň nenáročnou podívanou na páteční večer je debut Toma Hollanda FRIGHT NIGHT (1985). Člověk tu najde téměř vše, co si představuje pod pojmem "typický oddechový horror 80.let". Zábava je zde až na prvním místě, a celým snímkem prostupuje ta správná eightees atmosféra. Příznivce klasických upírských propriet jistě potěší zejména postava neodolatelného vampire slayera Petera Vincenta.

Na závěr si nedovolím vynechat jednu z nejlepších moderních upířin vůbec. NEAR DARK (1987) režisérky Kathryn Bigelow, ve své době poněkud zapadl. Dnes je ale znovu objevován a pomalu a jistě se stává kultem.

Vybrané citáty z komentářů na csfd, kde si Near Dark vede velice dobře (momentální průměr 87%):

Jeden z vrcholů žánru. Na tom filmu je dokonalé prakticky vše. Bill Paxton jako Severen je nádherně zlej, Jenny Wright je étericky křehká a Lance Henriksen? Lance Henriksen je bůh. (Obitus)
Výtečná, skoro až melancholická upírská road movie. Škoda, že jde o neprávem tolik opomíjený snímek. (DaViD´82)
Takto nejak si predstavujem ukážkový moderný film o upíroch. Scénka v bare je nezabudnuteľná – tak sa chľasce krv z pivového pohára. (petero)
Kdyby u nás šel tento mix klasické upířiny, moderního westernu a staré dobré love story sehnat, byl by jistě pro mnoho lidí velice příjemným překvapením. (MrApache)
Vražda kovbojskejma ostruhama... Hmm. (MaedhRos)
Mimoriadne atmosférický príbeh o deťoch noci, využívajúci tie najlepšie trademarky Carpenterovho minimalizmu. (Adrian)

Nutno dodat, že hlavně díky tomuto filmu byla Kathryn Bigelow před pár lety zařazena v jisté prestižní publikaci mezi 50 nejlepších režisérů všech dob.

Jenny Wright jako křehká upírka v Near Dark:

Bill Paxton jako zlý (ale charismatický) upír tamtéž:

Apache's Vampires Volume I.

Upíry mám rád už od doby, co jsem si poprvé přečetl Švandrlíkova Draculova švagra a Blochův Plášť. Tedy zhruba od svých desíti let. Můj poměrně kladný vztah k těmto bytostem se během času nijak nezměnil. Svědčí o tom také tato ikonka, kterou používám na různých diskuzních fórech (jde o obal kompilace Tattoo Vampire mých oblíbených Blue Öyster Cult):

Rodina mé matky pochází z vesnice Snakov na východním Slovensku, kde se na existencí upírů a vlkodlaků ještě před pár desetiletími celkem běžně věřilo. Tamní kraj skutečně vypadá, že by zde i něco mohlo být. Trávil jsem tam nejedny prázdniny svého dětství, a tak o tom vím své. Mezi rodnou vesnicí mé matky a polskými hranicemi je velký kus lesů a neobydlené krajiny - opravdová zóna soumraku v níž už se ztratil nejeden turista. A to jsem se ještě před pár lety dozvěděl, že Snakov není jen jméno malé východňarské vesnice, ale zároveň (pozor) i jméno jakéhosi ostrova v Rumunsku, na němž je údajně pohřben Dracula. To je mi náhodička.
V rodném kraji mých předků z matčiny strany jsem však byl naposledy už před více než dvaceti lety. A vydat se tam pátrat po upírech, na to skutečně nemám odvahu. Při mé smůle by mé ohlodané kosti našli houbaři až po mnoha letech od takové bláhové výpravy.
O to raději se podívám na nějaký pěkný upírský film v kině nebo v bezpečí svého domova.

Když mi bylo čtrnáct, vydal jsem se do kina na snímek UPÍR Z FERATU (1982) režiséra Juraje Herze.

Bylo to do patnácti let nepřístupné a já trnul, zda mě uvaděčka pustí. Kontrolou u vchodu jsem naštěstí prošel, a cítil se hrdinsky. Film se mi velice líbil, a jméno Juraj Herz mi od té doby uvízlo v paměti. Ne nadarmo: vždyť tenhle maník kromě Panny a netvora (jehož úvodními sekvencemi by se mohlo chlubit i slavné studio Hammer) natočil i jeden z nejlepších psychologických horrorů všech dob: Spalovač mrtvol.

Název Herzova snímku (natočeného podle SF povídky Josefa Nesvadby) byl (jak známo) odvozen od proslulého díla německého expresionismu: NOSFERATU: Symfonie hrůzy (1921).

Upír Max Schreck, který zde hrál hlavní roli, je v mých očích tím bezkonkurenčně nejstrašidelnějším ozubeným monstrem v dějinách kinematografie. Tahle kreatura mi nažene strach spolehlivě a kdykoliv.

Okolnostmi natáčení této klasiky němého filmu se zabýval pozoruhodný mystifikační snímek Eliase Merhige VE STÍNU UPÍRA (2000). Ten vycházel ze zajímavého faktu, že o herci jenž hrál Nosferatu se toho ví nějak podezřele málo. Maxe Schrecka zde skvěle zahrál Willem Dafoe.

Jedním z nejzajímavějších projektů 90.let byl Coppolův BRAM STOKER’S DRACULA (1992). Ten odstartoval celou vlnu kostýmních historických velkofilmů s horrorovými tématy (např. Mary Shelley’s Frankenstein, Interview s upírem či Burtonův vynikající Sleepy Hollow). Coppolova upířina je nádherně megalomanskou poctou mnoha předchozím (nejen upírským) klasikám. Téměř každá jednotlivá scéna filmu je samostatně precizním kouskem, a to hlavně po vizuální stránce. Škoda jen, že jako celek to až tak docela nefunguje, a film působí místy trošku zdlouhavě. Následující (výše jmenované) filmy kladly ovšem úplně stejný důraz na potěchu divákova oka, což dotáhl k dokonalosti právě Tim Burton. V případě jeho Ospalé díry bych neváhal použít výrazu vizuální orgie.

Všeobecně se tak nějak moc neví (asi raději), že ještě před Stokerovým Draculou zde byla jiná zajímavá literární postava, živící se krví svých obětí. A v mnoha ohledech šlo o postavu vyjímečnou. Carmilla ze stejnojmenné novely Josepha Sheridana Le Fanu si téměř výhradně vybírala za své oběti naivní dcerky ze šlechtických rodin, a než je úplně vysála, prožila s nimi mnoho vášnivých nocí.

Charismatická upírka se slabostí pro krásné dívky později inspirovala celý horrorově-erotický subžánr, zvaný lesbian vampires. Klasickým představitelem tohoto stylu je například snímek VAMPIRE LOVERS (1970, režie Roy Ward Baker) proslulého filmového studia Hammer.



Hlavního upírobijce zde ztvárnil hammerovský veterán Peter Cushing:

Něco málo společného s výše zmíněným subžánrem, má i ambiciózní debut HUNGER (1983) Tonyho Scotta (mj. Top Gun, Pravdivá romance nebo Domino). Film totiž obsahuje lesbickou scénu mezi Catherine Denevue (upírka) a Susan Sarandonovou (její milenka). Ve filmu si zahrál též David Bowie a kultovní kapela Bauhaus tu představila svůj neméně kultovní hit Bela Lugosi Is Dead. Scéna milostných hrátek dvou slavných hereček bývá obvykle největším lákadlem tohoto filmu. Můj názor: Zatímco Susan vypadá, že milování s Catherine bylo jejím tajným erotickým snem, francouzka působí jako (skoro) vždy: chladně a vznešeně.

(Dokončení příště)

Horrorman Švandrlík

Že známý humorista Miloslav Švandrlík byl jedním z našich nejvýznamnějších horrormanů, a dodnes je obrovským fanouškem žánru, je fakt, o kterém se nějak moc nemluví. Ale od toho jsem tu já, abych situaci trochu napravil.

Koncem šedesátých let vyšla jeho nejdůležitější sbírka povídek DRACULŮV ŠVAGR, o níž se mnoho lidí domnívá, že jde snad o nějakou parodii na horrory. Ostudný omyl! Švandrlíkovy krátké povídky jsou absolutní a zcela odevzdanou poctou jeho milovanému žánru, a i když je zde mnoho místa pro mistrův (tehdy ještě neokoralý) vtip, žádnou parodii nebo nějaký blahosklonný nadhled zde nehledejte. Švandrlíkovým záměrem bylo čtenáře nejen pobavit, ale (jak sám doufal) i vystrašit.

Když jsem v 70.letech jako školák tuto (tehdy zakázanou) sbírku objevil v knihovně, byl jsem nadšen.
Povídky (neváhám tvrdit, že v jistém smyslu jde o skutečné majstrštyky) jako Pohřební vůz, Guláš (zdařilá variace na Specialitu šéfkuchaře z Tiché hrůzy), vytříbeně černohumorný Domek v údolí, skvělé vampire stories Okno do hřbitova a Šumavský upír, famózní Břitva, Druhý svědek, Imitátor nebo Poprava na Krambergu – všechny tyhle kousky mi coby školákovi přinesly opravdové potěšení, po němž jsem už dávno marně prahnul.

Nutno dodat, že kniha (poté co jsem si ji dokolečka neúnavně a vytrvale půjčoval) z knihovny jednoho dne zmizela, což mi přivodilo následný, mnoho let trvající absťák.

Další Švandrlíkovou sbírkou, která rozhodně stojí za zmínku, je výběr PŘÍŠERNÁ SMRT MLADÉ DÍVKY z roku 1990. Útlá brožovaná knížečka vyšla v nakladatelství Mladá fronta (už potřetí MF na tomto blogu zmiňuji, aniž by v tom byl jakýkoliv záměr), a kromě několika kousků z Draculova švagra přináší také pár novějších pochoutek.

Bohužel, pozdější Švandrlíkovy horrorové sbírky jsou už jen velice slabým odvarem třeskuté kvality jeho starších věcí. Jejich autor se marně snaží vstoupit do téže řeky, a až na občasnou světlou vyjímku mu to zoufale nejde. Ale co, vždyť i Bradbury (MISTR Bradbury!) je na tom dnes velice podobně.

Jisté je, že kvalita, kterou kdysi Švandrlík nabídnul, zůstává kvalitou dodnes. Drtivá většina povídek z Draculova švagra bez úhony přestála oněch téměř čtyřicet let od svého vzniku, a spolehlivě funguje dodnes.

A co je třeba obzvláště vyzdvihnout, je nesporný fakt, že si Švandrlík jako první moderní český autor horrorů dokázal skvěle poradit s českými reáliemi, a naprosto přirozeně z nich udělat funkční součást svých horrorů. Začlenil tento prvek do svého díla s neuvěřitelnou nonšalancí, a ze zdánlivého handicapu učinil svou výhodu.
A to je něco, co se skutečně mimořádně nedaří mnoha našim současným autorům fantastické prózy.

Hank

"Stát se alkoholikem, to není jen tak. K tomu se člověk musí tvrdě dopracovat." Charles Bukowski

Když má tenhle blog v názvu slovo chlast, možná by většina čekala, že tady o chlastu budu psát trochu více než doposud. Nebojte se, na to taky dojde. I když, psát o chlastu... Alkohol je tady hlavně proto, aby se konzumoval. On totiž stejně málokdo uměl o chlastu psát tak jako tady tenhle maník:

A nejen o chlastu. Málokdo před ním psal o životě tak dobře a bez servítků. Málokdo tak přesně popsal zoufalství jedince, drceného bezohlednou mašinérií systému. A skoro nikdo nedokázal vystihnout hrůzu tupé manuální práce tak jako on.

Charles Bukowski pojmenovával věci pravými jmény. Nechával o tom často vyprávět své literární alter ego, Henryho Chinaskiho, dělňase, smolaře, opilce a (po většinu času) nedoceněného spisovatele.

Bukowski (stejně jako Chinaski) dokázal se svým psaním prorazit až v pozdním věku. Dočkal se uznání kritiky a fanoušků po celém světě, a nakonec se dostal až do učebnic.

Zcela zaslouženě.

Například tyhle povídky stojí rozhodně za to:

Těžké časy a Všechny řitě světa (dvě nejlepší Bukowského povídkové sbírky) vydalo nakladatelství Pragma, které má u nás na tvorbu tohohle chlápka monopol. První jmenovaná knížka je tak kultovní, že i když ji Pragma v roce 2003 vydala podruhé, tak (už zase) nejde nikde sehnat. Sám jsem si někdy v polovině 90.let, kdy Těžké časy vyšly poprvé, koupil pro jistotu hned tři exempláře. A hádejte, kolik mi jich v knihovně zůstalo dnes? *

Tuhle fotku můžete najít na zadní straně obálky českého vydání Všech řití světa:

Momentka byla zachycena v Bukowského kuchyni, při jednom z jeho mnoha domácích pivních dýchánků. Bukowski byl tehdy ještě světu neznámý spisovatel, jehož básně a povídky byly k mání pouze v undergroundovém tisku. Tato žena nepříliš vábného vzhledu našla společně se svou přítelkyní Bukowského číslo v telefonním seznamu. Zavolaly mu, a následovala typická otázka všech, kteří se s ním takhle spojili: "Jak je možné, že jste v seznamu?" Většina totiž nemohla ani uvěřit, že ten šílenec a ochlasta, jehož básně a povídky četli, opravdu existuje. Další otázkou obvykle bývalo "můžeme přijít?" Na to většinou odpovídal, že ano, pokud donesou pivo.

Největší hovadina, kterou jsem kdy slyšel o Bukowském, byla teorie jakéhosi pana Čajíčkáře z Čajovny. Ten perspektivní mladík blábolil něco o tom, že Bukowski vlastně vůbec nechlastal, že to byla jen taková básnická licence.

Já zase tvrdím, že každý, kdo někdy v životě pořádně přičuchnul k chlastu, pozná, zda Bukowski ví o čem píše. A jsem si jist, že on sám to věděl až moc dobře.

Až si od něj něco přečtete, možná vám pak ještě více poleze na nervy jedna "moc príma pohodová" kapela z Čech. Tihle kucí se ale počítám do encyklopedií nedostanou. A to přesto, že se nazvali po tom našem Hankovi.
Jejich produkce totiž představuje všechnu tu natuplou, vlezlou a připosraně maloměšťáckou průměrnost, které se pravý Chinaski štítil jako čert kříže.

Na závěr ještě veselá historka z dob, kdy se "Hank" začal pomalu ale jistě prosazovat, a která je zmíněna též v jeho nejvýznamější biografii "Charles Bukowski" od Howarda Sounese: U příležitosti vydání jeho nového románu ve Francii, byl Bukowski pozván do tamní celostátní televize, aby zde v přímém přenosu pobesedoval s jistou literární kritičkou. Náš anti-hrdina měl ale hroznou trému, že bude v televizi, a tak se předtím notně posiloval alkoholem. Přenos začal, a Bukowski se vpotácel do studia. Usadil se ke kulatému stolu, moderátor představil hosty, kritička provedla rozbor knihy, ale Bukowski nic nevnímal. Fascinovaně hleděl na její nohy, a když mu kritička položila nějakou intelektuální otázku, Bukowski zamumlal něco ve smyslu: "Pěkné nohy, kundo." Moderátor opilého hosta důrazně napomenul, ať se chová slušně, ale spisovatel na něj vytáhl nůž a začal mu s ním šermovat před obličejem se slovy "Chceš abych tě sejmul, debile?" Výtržník byl následně vyhozen ze studia. A to vše v přímem přenosu!

Během jediného dne byl celý náklad Bukowského knihy ve Francii vyprodán do posledního výtisku.

PS: * Správná odpověď na soutěžní otázku je 0 kusů.

Zakázané obaly aneb Jsou Scorpions kontroverzní kapela?

Ti kdo mě znají, určitě vědí, jak moc mám rád staré Scorpions. V první polovině 80.let to pro mě byla bez debat jedna z nej kapel na světě. Že potom stvořili odporné "pískání", a že jejich řadové desky už 15 let nestojí za mnoho - to je jiná věc. Ale dlouhý čas patřili k mým rockovým bohům. Nikdy nezapomenu na divoké mejdany v půli osmé dekády, kde byla jejich muzika nedílnou součástí... Prostě vzpomínek hafo. Můžete mít na ně názor jaký chcete, ale jedna věc by mohla zaujmout i zapřísáhlé odpůrce této kapely. Je to tenhle obal:

Jde o původní cover art jejich čtvrté řadové LP Virgin Killer, z roku 1976. To co prošlo v 70.letech naprosto v pohodě, v 80tých s nástupem rodící se politické korektnosti a řádění hysterických organizací, (např. PMRC - nechvalně známý ženský spolek, jehož hlavním cílem bylo smetení rockové hudby z povrchu zemského) nemělo šanci. Všechny pozdější reedice tohoto (mimochodem skvělého) alba, už místo děvčátka, jehož pohlaví má moc donutit prasknout i sklo, měly obal zcela nekontroverzní. Přesněji takovýhle:

Netřeba asi dodávat, který z těch dvou coverů byl později použit, když byla deska převedena na CD. Staří rockerští mazáci, co na černých burzách za totáče neprozřetelně vyměnili původní vydání tohoto LP třeba za Floydy nebo Venom, se dnes bijí do hlav. Ale kdo mohl tenkrát tušit, že ruku v ruce s politickou korektností jednou přijde i něco jako antipedofilní hysterie, a obal s nahou holčičkou a nakřáplým sklem (vyvolávajícím věru různé asociace) se stane sběratelskou raritou z nejcennějších.

Ostatně tenhle obal hned následujícího LP Taken By Force (1977) už dnes asi taky jen tak neseženete:

A do třetice můj vůbec nejoblíbenější album cover od téhle kapely. Deska se jmenuje Animal Magnetism (1980) a hudebně je ze všech tří jmenovaných asi nejlepší. Obal dohromady s tímhle názvem vzbuzuje myslím celkem slušné asociace. Kupodivu (zatím) řádění cenzorů přežil.

Skotské duchařské příběhy

Tahle knížka Jamese Robertsona, kterou zhruba před rokem a půl vydalo nakladatelství Mladá fronta, vám může na chvíli spolehlivě nahradit katastrofální nedostatek horrorových antologií na našem trhu. Robertson v ní mapuje výskyt duchů a příbuzných jevů ve Skotsku od středověku až po žhavou současnost. Přitom, jak sám píše, se vyhýbá těm nejznámějším a nejprofláklejším příběhům. Většina zaznamenaných historek je navíc zdokumentována v různých kronikách a dosvědčena důvěryhodnými svědky.
Obzvláště bizarní je případ domu, kterým po několik dnů neustále létalo kamení a kolem se děly další podivnosti. Mezi svědky této události byl např. místní starosta a několik duchovních.
Čím více se Robertson blíží k současnosti (bere to chronologicky) tím horrorověji jeho líčení působí. Sugestivní story o strašidelném domě, kde si jeho noví obyvatelé (bubeník rockové kapely a jeho žena) na duchy zvykli, a normálně s nimi bydlí, patří k těm z rodu tiché hrůzy, z níž příjemně zamrazí.
Pokud budete Skotské duchařské historky číst sami, za nocí trávených nejlépe na nějakém opuštěném místě a v alespoň jakés takés vzdálenosti od civilizace (což byl i můj případ), pak máte reálnou šanci na pěkný horrorový zážitek.

Tři nejlepší filmové horrory

Vybrat jenom TŘI NEJLEPŠÍ, to je výzva. A když už jsem se tedy vyzval, zde je odpověď:


The Best Of The Best.


Second Best Ever.


Third Best Of All Times.

Co na moji velkou trojku říká česko-slovenská filmová databáze (dále csfd) si můžete přečíst zde:

#1 - http://www.csfd.cz/film.php?text=23028&id=3190&rec=&top=&kom=1

#2 - http://www.csfd.cz/film.php?text=21010&id=1329&rec=&top=&kom=1

#3 - http://www.csfd.cz/film.php?4498

A jako bonus, alespoň foto z filmu, který o možnost být mezi třemi nejlepšími horrory dle Apache svedl s Poltergeistem věru urputný boj.