středa, března 22, 2006

Vampyros Apachos - dokončení

V úvodní části mého blábolení o upírských filmech (přesněji o těch, které mám rád) jsem napsal, že k upírům mám pozitivní vztah už od dob, kdy jsem jako kluk zhltnul Švandrlíkovy povídky a Tichou hrůzu. Ale když nad tím přemýšlím, tyhle noční potvory mě vlastně přitahovaly ještě dříve. Sotva jsem se naučil číst, a setkal se poprvé se slovy jako "horror" a "upíři", už jsem z matky tahal rozumy, co že si to mám pod takovými pojmy vlastně představit. (Ptát se na totéž mého otce, by nemělo valný smysl.) Musím přiznat, že těch několik informací, které jsem dostal, ve mě vzbudilo obrovský zájem. Vzrušení a strach - toť základní horrorové emoce. Představa maníka v černém plášti, škrábajícího se za noci po hradní zdi k osvětlenému oknu, za nímž se zrovna připravuje ke spánku sličná komtesa, prudce rozjitřily mou fantazii. Záblesky tesáků ve tmě, kříže, kůly a česnek, bytosti živící se lidskou krví - to bylo něco tak lákavě bizarního, že mě to prostě muselo zaujmout.
Když tohle po více než třiceti letech píšu, s uspokojením konstatuji, že téma vampire movies velice dobře koresponduje s názvem, jenž jsem dal svému blogu do vínku. Tedy alespoň s prvními dvěma slovy, přičemž chlastem v tomto případě vyjímečně není míněn alkohol.

Ve filmu OD SOUMRAKU DO ÚSVITU (1996) režiséra Roberta Rodrigueze a scénáristy Quentina Tarantina ovšem dojde i na můj milovaný rock. A to v množství rozhodně větším než malém. Výběr hudby byl přesně takový, jak se na mix thrilleru, horroru, komedie a road movie, odehrávající se převážně na americko-mexickém pomezí, sluší a patří. Southern rock a blues rock té nejvyšší kvality, k tomu trocha country a mexických odrhovaček - to jsou hlavní znaky výborného soundtracku k filmu. Když připočítám opravdu zábavný scénář, kvalitní výkony herců (Harvey Keitel, Juliet Lewis, George Clooney, Salma Hayek, Danny Trejo, Tom Savini či dokonce sám Tarantino), a navrch přičtu ještě comicsovou estetiku celé záležitosti, vyjde mi film, k jehož trojnásobnému shlédnutí v kině se budu vždy hrdě hlásit. Prostě KULT.


Moje nejoblíbenější scéna je ta, v níž Salma Hayek coby Santanica Pandemonium tančí na skladbu After Dark kapely Tito & Tarantula. Celá tahle pasáž je jeden vynikající rockový videoklip přesně podle mých představ.



Hláška z filmu:
"Kam jedeme?"
"Do Mexika."
"A co je tam?"
"Mexičani."



A ještě jedna, v originále:
"What, were they psychos, or...?"
"Did they look like psychos? Is that what they looked like? They were vampires. Psychos do not explode when sunlight hits them, I don't give a fuck how crazy they are."

Snímkem JOHN CARPENTER'S VAMPIRES řekl v roce 1998 k žánru vampire movies své i samotný mistr filmového horroru - tvůrce klasik jako Halloween, Věc nebo Prince Of Darkness. S filmem Rodrigueze a Tarantina mají Carpenterovi Upíři společnou jistou westernovou stylizaci. I když Carpenter natočil svůj první upírský kousek až v době, kdy byl již mírně za zenitem, na několika místech se mu podařilo navodit stylově bezchybnou atmosféru svých starších děl. Scény z lovů na upíry jsou brilantní a zachraňují slabší scénář. Herci (James Woods, krásná Sheryl "Laura Palmer" Lee, a další) jsou dobří, ale jejich postavy nejsou nejlépe napsané. Přes tyto zápory jde určitě o jeden z nejlepších filmů mistrova pozdního období. Pro fanoušky žánru milá povinnost.





Existují ovšem i ne zcela typické, netradiční upířiny, hodné zvýšené pozornosti. Zatím jsem zmínil jen Herzova občas vysmívaného Upíra z Feratu. Ovšem takový MARTIN George A. Romera (proslulého specialisty na zombies) je filmovými fajnšmekry brán už mnohem vážněji. Romerův zřejmě nejumělečtější snímek podniká za pomocí působivých obrazů a originální filmové řeči výlet do mysli jednoho divného mladíka. Je hlavní hrdina upír nebo šílenec? Na tuto otázku si musíte dát odpověď sami.



Podobným tématem, i když v poněkud grotesknějším podání, se zabývá také VAMPIRE'S KISS (1989). Na csfd jsem tento snímek Roberta Biermana překřtil na American Vampire Psycho:



Stojí to za to. Především díky brilantnímu výkonu Nicolase Cage:



Příjemnou a zároveň nenáročnou podívanou na páteční večer je debut Toma Hollanda FRIGHT NIGHT (1985). Člověk tu najde téměř vše, co si představuje pod pojmem "typický oddechový horror 80.let". Zábava je zde až na prvním místě, a celým snímkem prostupuje ta správná eightees atmosféra. Příznivce klasických upírských propriet jistě potěší zejména postava neodolatelného vampire slayera Petera Vincenta.





Na závěr si nedovolím vynechat jednu z nejlepších moderních upířin vůbec. NEAR DARK (1987) režisérky Kathryn Bigelow, ve své době poněkud zapadl. Dnes je ale znovu objevován a pomalu a jistě se stává kultem.



Vybrané citáty z komentářů na csfd, kde si Near Dark vede velice dobře (momentální průměr 87%):

Jeden z vrcholů žánru. Na tom filmu je dokonalé prakticky vše. Bill Paxton jako Severen je nádherně zlej, Jenny Wright je étericky křehká a Lance Henriksen? Lance Henriksen je bůh. (Obitus)
Výtečná, skoro až melancholická upírská road movie. Škoda, že jde o neprávem tolik opomíjený snímek. (DaViD´82)
Takto nejak si predstavujem ukážkový moderný film o upíroch. Scénka v bare je nezabudnuteľná – tak sa chľasce krv z pivového pohára. (petero)
Kdyby u nás šel tento mix klasické upířiny, moderního westernu a staré dobré love story sehnat, byl by jistě pro mnoho lidí velice příjemným překvapením. (MrApache)
Vražda kovbojskejma ostruhama... Hmm. (MaedhRos)
Mimoriadne atmosférický príbeh o deťoch noci, využívajúci tie najlepšie trademarky Carpenterovho minimalizmu. (Adrian)

Nutno dodat, že hlavně díky tomuto filmu byla Kathryn Bigelow před pár lety zařazena v jisté prestižní publikaci mezi 50 nejlepších režisérů všech dob.

Jenny Wright jako křehká upírka v Near Dark:



Bill Paxton jako zlý (ale charismatický) upír tamtéž:

0 Comments:

Okomentovat

<< Home