neděle, srpna 06, 2006

Našinec Buňuel

Jedna z nejvíce fascinujících autobiografií, jaká kdy u nás vyšla, je Do posledního dechu, režiséra Luise Buňuela (1900 – 1983). Tento obdivuhodný muž prožil fascinující věci, a je radost číst si o nich v knize, kterou sepsal na samém sklonku života, tak bohatého na skvostné zážitky a zkušenosti. Pokud bych měl o někom říci, zda je či není našinec, u Buňuela bych neváhal ani chvíli. Kdybych měl vypisovat všechno, co je na této knize tak uchvacující, bylo by to hodně dlouhé čtení. Kdysi, na sklonku 80.let, jsem se zajímal mimo jiné i o surrealismus. Při tom jaksi nemůžete Buňuela minout. A když jsem spatřil "Do posledního dechu" v knihkupectví, neváhal jsem ani vteřinu. Kniha mi přinesla mnoho radosti, a často jsem z ní během dalších let citoval přátelům. Buňuel žil život tak jak se má: Opravdu naplno. Byl na přelomu 20. a 30.let členem pařížské surrealistické skupiny, spolu s Dalim, André Bretonem, Tristanem Tzarou, Man Rayem a mnoha dalšími. Společně tvořili historii umění, a Buňuel tehdy natočil také slavný kontroverzní film Andaluský pes.

Takto Luis Buňuel vzpomíná na premiéru filmu, na níž byl kromě kompletní surrealistické skupiny přítomen též tzv. pařížský výkvět (mimo jiné např. Picasso či Cocteau):

„Byl jsem hrozně nervózní, jak je možné si představit. Stál jsem za plátnem u gramofonu a během promítání jsem střídal argentinská tanga a Tristana a Izoldu. Do kapes jsem si nastrkal kameny, abych je v případě neúspěchu mohl házet po přítomných. Nějaký čas předtím vypískali surrealisté film Škeble a kněz Germaine Dulacové, který se mi líbil. Byl jsem připraven na nejhorší.
Kameny jsem nepotřeboval. Po skončení filmu jsem za plátnem uslyšel potlesk a nenápadně jsem své střelivo vysypal na podlahu.“
(Do posledního dechu, část Surrealismus 1929 - 1933, kapitola Andaluský pes.)

Spojitost mezi nejslavnějším filmovým dílem surrealismu a horrorovým žánrem je téma, které by asi vydalo na samostatný článek. Takový Lucio Fulci by mohl vyprávět, jaký vliv měla jistá scéna s okem na jeho vlastní tvorbu (doporučuji zejména snímek The Beyond).
Avšak Buňuelovy filmy nebudou tentokrát hlavním tématem tohoto článku. A i když bych zde rád uvedl některé z těch fascinujících příběhů, které nám neopakovatelně přibližují život jednoho našince, nechám si to na jindy a spokojím se pro tentokrát jen s tím, že nechám Buňuela hovořit o jeho životních potěšeních, která máme oba společné.
Uhodli jste: Oba máme rádi ženy. Ale to co nás opravdu nikdy nezklamalo, jsou samozřejmě jisté dobré věci z přírody. Neboť jak pravil Goethe: „Ženská je ženská, ale takové cigárko, to je teprve něco.“ Cimrmanovské „chlast – slast“ se pak už nabízí samo. Teď ale nechme k tématu opět promluvit právě Luise Buňuela.

Všechny následující ukázky jsou z kapitoly Pozemské rozkoše:

„Jak je snad jasné, nejsem alkoholik. Ovšem, po celý život se mi stávalo, že jsem se někdy napil, až jsem upadl na zem. Ale většinou jde o přesný obřad, který nevede ke skutečné opilosti, ale jen k určitému opojení, ke klidné pohodě, která snad trochu připomíná účinek lehké drogy. Pomáhá to v životě i v práci. Kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem jediný den života poznal to neštěstí, že bych postrádal jeden ze svých nápojů, řekl bych, že si nepamatuji. Vždycky jsem měl něco k napití, neboť jsem vždycky učinil potřebná opatření.
Například v roce 1930 jsem strávil pět měsíců ve Spojených státech v době prohibice a myslím, že jsem nikdy tolik nepil.“
„Prohibice byl skutečně jeden z nejabsurdnějších nápadů století. Je třeba říct, že se v té době Američani zuřivě opíjeli. Myslím, že od té doby se naučili pít.“

„Pokud jde o whisky, nikdy mne nezajímala. Tomuto alkoholu nerozumím.“

„Kdybych měl vyjmenovávat všechny blahodárné účinky alkoholu, nikdy bych neskončil. V roce 1978 v Madridu jsem byl zoufalý po naprostém nedorozumění s jednou herečkou a z nemožnosti pokračovat v natáčení Tajemného předmětu touhy. Producent Serge Silberman se rozhodoval, že zastaví film, ale to by představovalo značnou ztrátu. Jednou večer jsme se oba octli v baru, dost skleslí, a tehdy jsem dostal nápad, ale až po druhém dry martini, že angažuju dvě herečky, aby hráli jednu roli, což nikdo předtím nedělal. Serge se toho nápadu chytil, i když to byl jen vtip, a tak byl film zachráněn díky jednomu baru.“
Poznámka: Nutno dodat, že asi jen málokdo odhalí, že v tomto filmu hrajou dvě ženy jednu postavu, a to přesto, že si vzájemně ani nejsou moc podobné.

„Není možné pít a nekouřit. Já jsem začal kouřit v šestnácti letech a nikdy jsem nepřestal.“

„Tabák se obdivuhodně snoubí s alkoholem (jestli je alkohol královnou, je tabák králem) a je vřelým společníkem všech životních událostí. Je to velký přítel dobrých i špatných dní. Zapálíme si cigaretu, abychom oslavili radost nebo skryli hořkost. Když jsme sami, i když je nás víc.
Tabák je rozkoší pro všechny smysly, pro zrak (je to krásná podívaná, ty bílé cigarety seřazené jako na přehlídce ve stříbrném papíře), pro čich, pro hmat. Kdyby mi zavázali oči a vložili do úst cigaretu, odmítl bych ji kouřit. Rád se dotýkám balíčku v kapse, rád jej otvírám, hodnotím mezi dvěma prsty konzistenci cigarety, cítím papír na rtech, chuť tabáku na jazyku, vidím, jak vyšlehne plamen, přibližuji jej, a konečně se naplňuji teplem.“
„Dodávám, že alkohol a tabák doprovázejí velmi vhodně milostný akt. Obvykle patří alkohol předtím a tabák potom. Nečekejte ode mne nějaké zvláštní erotické svěřování. Muži mé generace, a k tomu ještě Španělé, trpěli pradávnou nesmělostí vůči ženám a sexuální tuhou, která byla snad, jak už jsem řekl, nejsilnější na světě.
Tato touha byla pochopitelně plodem tíživých staletí zmrzačujícího katolicismu. Zákaz jakéhokoliv sexuálního styku, aspoň mimo manželství, výhost každého obrazu, každého výroku, které by se nějak vztahovaly, přímo nebo vzdáleně, k milostnému aktu, to všechno přispívalo ke zrodu vyjímečně silné touhy. Když se navzdory všem zákazům podařilo touhu uspokojit, poskytovala nesrovnatelnou fyzickou potěchu, neboť byla do ní vždy přemístěna tajná radost z hříchu. Bez jakéhokoliv stínu pochyby měl Španěl větší rozkoš z kopulace než Číňan nebo Eskymák.

...Když jsem v roce 1925 poprvé přijel do Francie, připadalo mi naprosto mimořádné a skutečně pobuřující, když jsem spatřil muže a ženu, jak se objímají na ulici.
...Od těch vzdálených dob se mnohé změnilo. Zvlášť v posledních letech ve mně postupně a nakonec úplně vyhasl sexuální instinkt, i ve snu. Jsem s tím velmi spokojen, jako kdybych se zbavil nějakého tyrana. Kdyby se objevil Mefistoteles a nabídl mi znovunabytí toho, čemu se říká mužnost, řekl bych mu: Ne děkuji, nechci, ale posilni mi játra a plíce, abych mohl víc kouřit a pít.“


0 Comments:

Okomentovat

<< Home