úterý, srpna 22, 2006

Nejlepší horrory 80.let - Část první: 1980

Legendární John Carpenter, až do 90.let nekorunovaný král amerického filmového horroru, přišel toho roku se snímkem THE FOG (Mlha), kde se opět objeví Jamie Lee Curtis, osvědčená hvězda jeho předchozího trháku Halloween (1978). I když Mlha v Carpenterově filmografii nijak nevyčnívá, jde rozhodně o solidní poctu hrůzostrašným námořnickým historkám, jaké do svých povídek zpracovávali mistři pera již v 19.století (viz. Edgar Allan Poe – Dobrodružství Artura Gordona Pyma z Nantucketu nebo William Hope Hodgson – Hlas ve tmě). Konfrontace nadpřirozených hrůz minulosti s racionálním světem dneška pak obvykle bývá živnou půdou nejednoho moderního horroru. Každý přece tuší, že pod rouškou přicházející mlhy se může skrývat ledacos, a moderovat noční rádio je bezpochyby činnost, která může podráždit leckterou záhrobní sílu. Carpenter sice ze svého námětu zdaleka nevymačkal vše co se dalo, ale na druhou stranu, i takto umírněný přístup, jaký zvolil, může mít svá plus. Film se v současnosti dočkal mimořádně nepovedeného remaku, který nezachránila ani jedna z mladých hvězdiček populárního seriálu Lost .
Daleko brutálnější podívanou, než je Carpenterova atmosférická duchařina, nabízí Ital Ruggero Deodato ve svém snímku CANNIBAL HOLOCAUST (Kanibalové). Film staví na střetu dvou odlišných kultur. Využívá přitom originální formu pseudodokumentu, podobnou té, jakou o dvě desetiletí později využili tvůrci Záhady Blair Witch. Naturalistické požírání nevycválaných filmařů lidožravými domorodci slavilo v dobách videománie mimořádný úspěch také u nás, i když je dnes možná těžké uvěřit, že drtivá většina diváků tehdy považovala tento film za skutečný dokument, ne fikci. V rámci tuzemské distribuce Deodatova snímku na DVD, bylo ostatně nedávno využito stejného reklamního tahu jako u Blair Witch Project, a jistě to v mnoha případech opět spolehlivě fungovalo. Pro nápaditou formu zpracování si Cannibal Holocaust zaslouží pozornost každého horrorového fanouška, i když výsledný dojem z filmu není skutečně nic pro náročné estéty ani milovníky tiché hrůzy.
Rok 1980 byl ve Velké Británii rokem televizního seriálu „HAMMER HOUSE OF HORROR“. Ten nabídl třináct samostatných epizod, z nichž každá je uzavřeným příběhem. Jde o jeden z posledních projektů kdysi slavného filmového studia Hammer, které v 50.letech recyklací osvědčených monster (Dracula, Frankenstein, Mumie) obnovilo zájem o horror, a dalo světu mnoho klasických snímků v čele s výbornými herci (např. Christopher Lee nebo Peter Cushing). Na přelomu 60. a 70.let pak Hammer několika odvážnějšími filmy důrazně připomenul význam upírů nejen jako záhrobních kreatur, ale také coby výrazných symbolů erotična (Lust For A Vampire, Twins of Evil nebo Vampire Lovers). Když seriál „Hammer House Of Horror“ uvedla o dva roky později polská televize, mnoho tuzemských diváků (kteří její vysílání zachytili) si nemohlo toto vzácné setkání s horrorem vynachválit. Za zmínku určitě stojí epizody jako The Silent Scream, kde exceloval Peter Cushing v roli ďábelského chovatele divé zvěře, Two Faces Of Evil o hrůzostrašných dvojnících, či rafinovaným erotičnem kořeněný Carpathian Eagle - jedna z prvních filmových příležitostí Perce Brosnana.
Zůstaňme teď ještě chvíli na půdě evropského horroru. Kultovní italský tvůrce Dario Argento načnul nové desetiletí surreálně-fantaskním horrorem INFERNO. Film o pátrání po Třech matkách, čarodějných bohyních ovládajících svět, je jako mnoho Argentových snímků poněkud nesouvislým sledem obrazů, v nichž je hlavní důraz kladen na tíživou snovou atmosféru a barevné tónování. Díky své výlučnosti má Argento úzký, ale velice oddaný okruh obdivovatelů, a mezi nejvýraznějšími představitely žánru zastává poměrně výlučné postavení. Je uznáván také menší částí odborné kritiky, která dnes v případě Inferna neváhá sáhnout i k takovému označení jako „nejvíce nedoceněný horror 80.let“.
Velice důležitým počinem pro následný vývoj filmového horroru se ukázal být FRIDAY THE 13th (Pátek třináctého) Seana S. Cunninghama. A nutno uznat, že už samotný název byl trefou do černého. Levně natočený snímek je po dvou významných peckách 70.let - konkrétně Texas Chain Saw Massacre (1974, režie Tobe Hooper) a Halloween (1978, r: John Carpenter) – rozhodujícím momentem, spouštějícím lavinu tzv. teenagerovských vyvražďovaček, tedy subžánru zvaného slasher. Je docela možné, že kdyby to nebyl zrovna tenhle Pátek 13., byl by tuto vlnu odstartoval nějaký podobný snímek. Ale historie hovoří jasně.
Film vydělal velké peníze a mnoho kritiků jeho obliba dodnes udivuje. Cunningham byl ale se svým nápadem evidentně v pravý čas na správném místě (tedy samozřejmě: ve zrušeném mládežnickém táboře u jezera Crystal Lake). A přiznejme si, že na tom filmu opravdu něco je. Své udělala kromě vhodně zvoleného času a místa (prázdniny, nádherné jezero a lesy kolem) hlavně nevšední, zdánlivě amatérská kamera. Ta totiž často snímá děj a (hlavně!) průběh vražd jakoby z pohledu zabijáka. Divák je tak nechtíc vtažen do poněkud zvrhlé, ale zajímavé role, se kterou se (pokud je zcela v pořádku) sice neidentifikuje, ale stává se další obětí tvůrců: Lapeným divákem.
Vyvražďování mládeže v podobných filmech zajímalo ze všeho nejvíce právě mládež. To byla oproti minulým desetiletím nejvýraznější změna ve vývoji a chápání žánru. Horror přestal být záležitostí dospělých, a tento zásadní zlom mu přinesl na jedné straně ještě větší popularitu, stejně jako značnou kvalitativní devalvaci na straně druhé. Největší přínos ovšem znamenal pro peněženky producentů, a tak není divu, že se slasherům v 80.letech tak dařilo. Poptávka byla velká, a nabídka nemohla pokulhávat. Pátek třináctého se dočkal až neskutečného množství pokračování, a není jisté, zda bude tato série kdy ukončena. V dalších dílech byl totiž uveden do života populární maniak Jason, o němž se v původním filmu jenom hovoří. Tato postava v hokejové masce se ukáže být až neskutečně životaschopnou... Ale to už je trochu jiný příběh.
Na závěr prvního dílu povídání o majstrštycích osmdesátkové filmové hrůzy, jsem si nechal jeden z vrcholných snímků této dekády. Je jím samozřejmě THE SHINING Stanleyho Kubricka.
Tento vyzdvihovaný i zatracovaný snímek byl natočen podle jednoho z raných románů Stephena Kinga, Osvícení (1977). Po mimořádném úspěchu fenomenální Carrie (1976, režie Brian De Palma) se staly romány tohoto módního autora horrorů vděčným námětem mnoha filmů. Kubrick tehdy ještě neměl na kontě žádný strašidelný snímek, a De Palmův úspěch byl pro něj výzvou. Usmyslel si tedy, že nejen natočí horror, ale že to bude rovnou nejlepší horror všech dob.
Příprava i natáčení filmu zabraly plné tři roky práce. Není tajemstvím, že jako člověk, který se v žánru příliš neorientuje, Kubrick pečlivě studoval všechny významné horrorové snímky 70.let (zvláště Omen a Exorcistu), a snažil se nejsilnější ingredience, které v nich objevil, transformovat do svého filmu. Kubrickova megalomanie a perfekcionalismus doháněly celý štáb na pokraj šílenství. Záběry byly natáčeny stále dokola, ze všech možných úhlů, a poté znovu a znovu puntičkářsky sestříhávány ve snaze o dosažení absolutní dokonalosti.
Jack Nicholson v roli neúspěšného spisovatele a správce hotelu, je zde na rozdíl od knihy (v níž je hlavní pozornost věnována jeho telepaticky nadanému synovi) hlavním objektem Kubrickova studia prohlubujícího se šílenství. I pro takovou hereckou personu, jakou je Nicholson, nebylo vůbec jednoduché uhrát svou roli podle hypernáročných představ režiséra. Další hlavní postavou a zároveň největším strašidlem ve filmu je samotný hotel Overlock. Jeho chodby, sály, a pokoje skýtající hrůzná tajemství, jsou pro snímek tím pravým a nejsilnějším zdrojem posvátného děsu.
Shining bývá dodnes obdivován hlavně diváky mimo okruh obce horrorových fanoušků, tedy - řekněme si to na rovinu - hlavně těmi, kteří horror jako žánr neberou zrovna za svůj, a ani mu příliš nerozumějí. Tedy stejnými lidmi, jakým byl i tvůrce filmu. Přesto je nutno uznat, že Kubrick odvedl tu nejlepší možnou práci, a jeho Shining (kritizovaný za výrazný odklon od předlohy samotným Stephenem Kingem, stejně jako mnoha jeho čtenáři) budiž brán za zajímavý pokus inteligentního umělce a ambiciozního řemeslníka, dostát svému slibu o stvoření nejlepšího představitele žánru, který mu rozhodně nebyl vlastní. To, že film je vysoce hodnocen nejen náročnějším publikem, ale i některými horrorovými specialisty, budiž důkazem, že Kubrickovi se skutečně podařilo k cíli, jenž si předem vytknul, přiblížit až na dosah.
Příště: Rok 1981.

4 Comments:

Blogger Kordus said...

Už se těším na další díl...

3:46 dop.  
Blogger Apache said...

To rád slyším, drahý Kordusi. BTW, musím ti poděkovat za tvé upozornění, že mi z roku 1980 nějaým omylem vypadl Pátek třináctého. Jak vidíš, už jsem toto (rozhodně neplánované) opomenutí k vlastní spokojenosti napravil... Jo, a taky se těším na další díl. :-)

5:41 dop.  
Blogger Marek S. said...

Hm, tak jsem sem chtěl napsat, že se těším na další díl a kordus mi to veme přímo z klávesnice... začíná mě opravdu štvát. :-)

A doufám, že to Apacheovi vydrží, sám nemám moc dobrou zkušenost s psaním na pokračování (tře´ti díl "béček" mám někde nedopsaný na počítači a pořád ne a ne se k tomu dokopat). Jinak všechna čast, Apache se po dlouhé době vrátil s plnou parádou, gratulace!

11:36 dop.  
Blogger Apache said...

marek s.: Dík moc. Myslím že jsem něco v tomhle duchu potřeboval slyšet. :-) 80´s horrory jsou dost silný námět (stejně jako 80.léta všeobecně), kdekdo na nich vyrůstal, hodně lidí má na to dobré vzpomínky a tak...
Na nápad, zpracovat to období tak nějak komplexně, jsem přišel už dávno, a teď jsem konečně našel čas a sílu se do toho pustit. Jsem rád, že mi mezitím tuhle ideu nikdo z tuzemských bloggerů nevyfoukl.
Jen doufám, že čtenáři budou mít se mnou strpení, protože chci udržet nasazenou laťku, a tak tempo jakým budou další díly přibývat, nebude zrovna z nejrychlejších.

1:39 dop.  

Okomentovat

<< Home