Nejlepší horrory 80.let - Část třetí: 1982

Toho roku vznikly v podstatě jenom dva horrory, kterým je v našem seriálu nutno věnovat pozornost. Zato však zvýšenou. Vydají totiž za tisíce jiných. Kdykoliv vyslovíte to zaklínadlo o dvou slovech ("filmový horror"), pak se vám názvy těchto dvou snímků při následném defilé velkých i malých jmen dříve nebo později zákonitě rozblikají v mozku někde hodně vysoko na pomyslném žebříčku důležitosti. Jsou to totiž legendy. Právem.

Rok 1982 byl rokem THE THING.

John Carpenter měl tehdy za sebou už dva kvalitní horrorové počiny (Halloween a Mlhu) a toho roku byl obzvlášť neklidný. Rozhodl se natočit svou vlastní adaptaci povídky sci-fi autora Johna W. Campbella Who Goes There? (poprvé vyšla v roce 1938), s jejímž filmovým zpracováním z roku 1951 (The Thing from Another World) nebyl jako divák nikdy zcela spokojený. Měl svou vizi, a jeho cílem bylo co nejvíce vyždímat horrorový potenciál námětu. V období vrcholící studené války byl studený antarktický svět více než vhodným prostředím k vytváření mrazivých asociací v divákově podvědomí, a polární stanice sehrála v moderním světě mnohem příznačnější a realističtější úlohu strašidelné destinace než například goticky romantizující středověké sídlo či kosmická loď - abych postihl co nejširší rozhraní. Tato lokalizace dějiště hrůzy je jednou ze základních výher snímku. Hrady jsou v očích přesyceného diváka už poněkud old fashion kulisou, a vesmírné lodě mají zase punc poněkud (vědecko) fantastické rekvizity, na to, aby je obecenstvo nebralo s předem daným nadhledem. Hlavní efekt (STRACH) pak v takových případech mívá u jedinců vybavených méně bujnou fantazií občas problém se svým dostavením se na scénu.
Výhoda stanice polárníků kdesi na Antarktidě spočívá už v tom, že lidé o takových místech obvykle málo vědí. Ne že by toho věděli o hradech, strašidelných domech a kosmických plavidlech o moc víc, ale tady najednou mají pocit, že nejsou tak úplně doma. Semínko nejistoty je zaseto.

Mrazení spolehlivě vyvolává už samotná věčná zima, panující v ledové pustině. Efektně ji v tom podporuje minimalisticky osudový hudební motiv slavného Ennia Morriconeho.
Další důležitou kartou v Carpenterově rukávu je skutečnost, že do filmu neobsadil žádné ženy. A věřím, že ho to ani nenapadlo. Politická korektnost tehdy ještě naštěstí nenutila producenty snímku propašovat do děje nějakou tu modelku v roli inteligentní vědecké pracovnice, a tak si mohla Věc zachovat jedno ze svých specifik. Ještě větší úlohu hraje tato skutečnost dnes, kdy nikoho nepřekvapí, že se v horroru Descent kromě monster vyskytují už jen odvážné a silné jeskyňářky s nervy jako provazy. A nepřekvapilo by mě, kdyby to v dalším zpracování The Thing všechno zmákl tým složený už jen ze samých drsných a houževnatých polárnic. Taková je doba.
Ale vraťme se zase pěkně zpátky do požehnaného roku 1982. Protože to je to, oč tu kráčí. A pojďme přímo k Věci. Jako už několikrát v tomto seriálu, dáme teď slovo odborníkovi:

"Carpenterova vize jde oproti jiným SF filmům mnohem dál nejen v otázce lidského charakteru v napjaté situaci, ale i v otázce jeho ceny. Tváří v tvář mimozemskému vetřelci lidé ztrácejí lidskost všemi možnými způsoby. Temný, nezapomenutelný film, který se možná zařadí mezi klasiku."

   

Toto napsal kritik Peter Nicholls v době uvedení snímku do kin, a dnes už víme, že jeho proroctví bylo pravdivé. The Thing je jednoznačně klasikou, a v mnoha anketách o nejlepší filmový horror obsazuje pravidelně nejvyšší příčky. A častokrát i tu úplně nejvyšší. Je to tím, že Věc univerzálně splňuje všeobecná kritéria, kladená diváckou obcí na horrory. Je dodnes schopen vyvolat strach - emoci u horrorů obvykle nejvíce žádanou. A to i přesto, že se občas objevují názory (hlavně mezi velmi mladými diváky), že Věc po trikové stránce zestárla, a o strachu nemůže být řeči. Nemohu si pomoct, ale v éře, kdy se ve fantastických filmech běžně objevují digitální triky natolik průhledné, že berou divákovi jakoukoliv iluzi ukotvení v realitě (což je v horroru jeden z vůbec nejsilnějších základních kamenů), The Thing působí stále tak realisticky a strašidelně, jak jen to vůbec jde. A i kdyby se tato doměnka ukázala být mylnou, paranoia, která ovládá postavy filmu (netušící kdo z nich už je, a kdo stále ještě není napaden mimozemským organismem), a paranoidní svět internetu, ve kterém nikdo neví kdo je kdo, a všichni můžou být kýmkoliv, mají k sobě poměrně blízko. A to je další z důvodů, proč má tento film moc i po letech oslovovat stále nové generace fanoušků.

Rok 1982 ovšem nebyl jen rokem Věci.
Byl také rokem POLTERGEISTA.
Málokterý filmový horror byl do té doby tak úspěšný jako tento snímek, kombinující v sobě prvky ghost story s motivem strašidelného domu. Bylo tomu tak především díky neobvyklému, a v žánru velice ojedinělému pojetí, jaké autoři snímku - režisér Tobe Hooper a scénarista a producent Steven Spielberg - zvolili.
Netradiční byl už jejich přístup k látce: Vybralii si totiž formu tzv. rodinného filmu, která v té době ještě nebyla tak všeobecně profláklá, a zdaleka neiritovala (zdánlivě) náročnější diváky tak jako dnes, kdy je tradiční model rodiny tzv. out. Proto také film budí mezi mladším obecenstvem poměrně kontroverzní reakce. Někdo si může hrdiny filmu zamilovat (na tomto místě rád zmíním oba rodiče, malou Carol Ann, a také trpasličí spiritistku, která se později objevila ještě v několika horrorech), a ocenit celkově pozitivistické ladění snímku, v němž síla rodiny vzdoruje silám zla, někdo může být takovou vizí přímo zhnusen.
Tyto pohledy ovšem nic nezmění na originalitě Poltergeista. Tím je míněna originalita pojetí snímku, nikoliv originalita samotného námětu. Přesto je nutno uznat, že tvůrci si se starým známým námětem strašidelného domu inovativně vyhráli, a výborně využili hlavně motiv obvyklých dětských nočních můr: Děsivý strom za oknem dětského pokoje, oživlé hračky atd. Zkrátka nepřišla ani v horroru vždy působivá konfrontace záhrobních sil a moderní techniky.

Jakoby si otec přívětivého E.T. Mimozemšťana s původcem znepokojivého Texaského masakru motorovou pilou rozdělili role na hodného a zlého (přičemž tyto role přirozeně vycházejí z výše zmíněných děl), a oba přitom rozhodně nemíní potlačovat vklad toho druhého. Naopak, navzájem se ještě podporují.

V Poltergeistovi vidíme poklidný život letního maloměsta, zpestřený občasnými malichernými sousedskými hádkami, sledováním baseballového zápasu, běžné radosti a strasti rodinného života. To všechno ve výsledku působí vyrovnaným, optimistickým dojmem, prostou silou jistoty rodinného zázemí a nenapodobitelným kouzlem bezpečného světa, viděného dětskýma očima. Prostě dokonalá idylka, po které většina z nás nepokrytě nebo alespoň ve skrytu duše touží. V tomto zřejmě spočívá hlavní Spielbergův přínos.
Když se pak nad tím vším zatáhne mrak v podobě záhrobních sil, nabývajících stále větší moci, idylka se ztrácí, a my pozorujeme jak rodina obstojí v tvrdé zkoušce, která je na ni seslána. Nebyla náhodou ta hřejivost, jenž vyzařovala z úvodních scén filmu, pouhou iluzí, která se rozplyne tváří v tvář krutému úderu démonického nadpřirozena? A tady zase cítíme, jak se v sedle objevuje Tobe Hooper.
Poltergeist není jen další duchařina. Je to hlavně jeden z nejvíce pozitivistických horrorů, jaký byl kdy natočen. Oslava rodiny je v podstatě jeho hlavním a možná jediným poselstvím. Přesto nepostrádá mrazivé a překvapivé momenty, stejně jako smysl pro tajemno a strach (především ten dětský). Kromě obrovského komerčního úspěchu, a v žánru běžně nevídaného pozitivismu, je vyjímečný také tím, že jde prakticky o jediný slavný horror, eřmezen odkin méretk ev.
(Pokud jste film už viděli, můžete si tento zrcadlově obrácený spoiler s klidem přečíst. Vy ostatní se na Poltergeista raději v klidu podívejte.)

A to je po dlouhé době ode mě zatím vše. Že jsou dva filmy málo? Myslím, že v tomto případě ne. Protože, co si budeme nalhávat: Osmdesátý druhý už stejně navždy zůstane TÍM ROKEM, kdy na Antarktidě našli VĚC, a malá Carol Ann řekla své THEY’RE HERE.